další výplod mé choré mysli

17. května 2009 v 11:32 | © výtlems.kissa
Než opravdu začne ta povídka, chci vás upozornit že ono "další výplod mé choré mysli" NENÍ název, název to nemá, ale klidně nějáký navrhněte (pokud to dočtete, o čemž pochybuju :D
Oficiálně je to moje prvotina, ačkoli už mám jeden pokus o povídku za sebou, ale ztřešěný a nedokončený (což je podle mě dobře). Ale, kdo prohlížel můj blog pozorněji, případně ho zná už dost dlouho, narazil už na něco podobného, le to bych také nenazvala povídkou, spíš jakýsi pokus o uměleckou úvahu. Pokud jste ji nečetli a chtěli byste, najdete ji ZDE.

Rozsah: 1 158 slov (1 a čtvrt strany formátu A4)

viz celý článek!



Den se pomalu měnil v noc, nebe tmavlo a slunce se posledními paprsky loučilo s ospalou vesnicí uprostřed ničeho. Všudypřítomný klid rušil jen občasný smích linoucí se z obývacích pokojů. Ani ten však nebyl hlasitější než šumění potoka tekoucího skrz onu zapomenutou ves. Byla téměř noc a všichni lidé se před ponurou temnotou schovali do tepla svých domovů k televizorům. Až na jednu výjimku.

Po obloze bez nejmenšího mráčku plul měsíc a mlčky vedl boj se sluncem. Jak se pomalu blížilo jeho vítězství, zářil měsíc víc a víc a kolem něj se rozsvěcely hvězdy ohlašujíce jeho výhru. Tento boj však nikoho nezajímal. Opakoval se den co den, lidé ho brali jako rutinu a automaticky ho řadili do přihrádky "nezajímavé, všední, nudné". Nikdo nebyl ochoten ztrácet čas sledováním něčeho takového. Nebo snad ano?

Rtuť teploměru klesla na hodnotu 0°C. Po ulici se už nikdo neprocházel, všichni pro dnešek vzdali zastřihávání keřů, odplevelení záhonů a jiné práce. Nebylo vidět ani živáčka, kromě…

Z malého kopečku shlíží na ostatní domy jeden jediný, největší. V okně od obývacího pokoje byla vidět televize a u ní celá rodina. Ačkoli ne úplně celá. Jeden člen odešel již na začátku filmu, ale toho si zbylých 10 lidí nevšimlo, nebo alespoň předstírali, že ne.

Západní stranu domu zdobil malý balkon. Ve dne se zde sušilo prádlo, ale den už skončil. Teď seděl na parapetu člověk. Štíhlá postava se choulila do klubíčka, jako by se chtěla uzavřít před světem, a celá se třásla - z části zimou, z části smutkem. Téměř celý obličej halily husté dlouhé vlasy. Azurově modré oči obvykle zářily štěstím, ale teď po tvářích pomalu stékaly slzy.

V hlavě mladé dívky se odehrával boj podobný tomu na obloze. Jako měsíc vyhrával nad sluncem, plnila její mysl temnota. Už od mala milovala západy slunce, ale to bylo ještě před tím dnem. Teď to bylo něco úplně jiného. Měsíc ji nepřitahoval jako dřív, ne, toužila po slunci. Po nějakém světle v životě, v srdci. Její duše propadala do melancholie.

"Ale proč?" ptala se sama sebe. "Proč se to stalo? Proč zrovna já? On? My?" Přicházela jedna otázka za druhou, ale odpověď měla jen na zlomek z nich. V duchu vedla zmatený monolog. "Proč se to muselo stát? Měla bych být ráda, že aspoň ví o mé existenci. Neměla jsem tam chodit. Kdybych tam nešla, bylo by všechno úplně jinak."

Čas pomalu plynul a dívka se dál choulila na parapetu. Měsíc definitivně převal moc nad nebem a už nebylo vidět ani na dva metry před sebe. Dívka si toho však nevšímala. Dál vedla svůj vlastní boj proti temnotě. Nechtěla se tak rychle vzdát, nechat smutek vyhrát, něco uvnitř jí pořád dávalo sílu.

"Proč zrovna on?" zašeptala. Nedokázala myslet na nic jiného. Nevšimla si ani, že světla podél cesty zhasla, což signalizovalo příchod půlnoci. "To přece nemůže být pravda, je to jen sen, jenom hodně ošklivý sen…sen, co trvá už třetí týden. To sotva. Jak jsem to mohla dopustit?"

Televize v obývacím pokoji zhasla. Rodina i popřála dobrou noc. O nepřítomné se ani nezmínili. Rodiče si jen vyměnili dlouhé pohledy plné strachu, smutku a zoufalství. Jak strašné je nevědět, jak někomu blízkému pomoci.

Zkřehlá postava na balkoně se dál utápěla ve vlastní nicotnosti a bezvýznamnosti. Nikdy nic nedokázala, nikdy nebyla opravdu šťastná, jen s rodinou, která se pomalu rozpadala a tomu také nedovedla zabránit. Jen s rodinou a s ním. Přesto pro něj neexistovala, byla jen vzduch. Nebo snad ne?

"Proč to udělal?" ptala se měsíce, jako by jí snad mohl odpovědět. "Proč to ksakru udělal?" vykřikla na hvězdy. Už to v sobě nemohla dál dusit, nemohla s tím dál bojovat. Musela to ze sebe dostat - všechno. "Vždyť jsem to měla být já, já měla zemřít, ta rána byla určená mně!"

Chytila se za břicho. Zase ta palčivá bolest ale tentokrát silnější než kdy jindy. Rozepnula si svetr a pomalu vyhrnula triko. Na břiše měla tři hluboké rány po noži, každou asi 4 cm dlouhou. Byly zašité, ale stehy jí měli vyndat až za týden. Stoupla si k zábradlí, aby zmírnila bolest.

"Co by tomu asi řekl doktor," ozval se od dveří do ložnice matčin hlas. "My ho pět hodin přemlouváme, aby tě pustil domů, a ty takhle hazarduješ se svým zdravím."

"Hazarduju se svým zdravím," řekla dívka pomalu, "dokud jde jenom o moje zdraví, je to přece v pohodě, ale já jsem zničila život i jemu!" Stála tam za měsíčního svitu a opírala se o zábradlí. "Já s tím nemůžu žít, prostě to nejde. Nejradši bych z toho balkonu skočila, ale i na to jsem moc velkej srab…" Byla opravdu zoufalá. Jednou rukou křečovitě svírala zábradlí, druhou se držela za břicho a zrak upírala do tmy rušené pomalu se rozsvěcejícími lampami.

"A nejsou snad srabi sebevrazi?" zeptal se otec. Dívka se na něj nechápavě podívala, a tak pokračoval. "Víš, žiju přecejenom o pár jet dýl než ty a věř mi, že lidi by se měli života bát. Života a ne smrti! Nikdy nevíš, co se stane za pět minut… A právě jsou podle mě sebevrazi srabi, protože se bojí čelit neznámému, co je před nimi."


"Díky,"zašeptala dívka a pousmála se, po dlouhých třech týdnech se konečně pousmála. Aspoň podle někoho není srab. "Ale co mám dělat? Chci mu pomoct, strašně moc, ale nemůžu. To všechno se stalo jenom kvůli mně…"


"To neříkej!" zarazila ji matka. "Ty přece nemůžeš za to, že tě ten chlap napadl. Mohl napadnout kohokoli a tebe si vybral jenom proto, že jsi byla ve špatnou dobu na špatném místě. To se mohlo stát komukoli. A ten kluk se sám rozhodl, že tě zachrání, za což jsme mu velmi vděční."

"Ale…"

"Tudíž, je za to odpovědný jen a pouze ten hajzl co tě napadl. A pamatuj si, že všechno zlé je k něčemu dobré, i tahle šílená zkušenost."

Dívka oba rodiče objala. Takovou podporu potřebovala. Teď už jí bylo mnohem líp. "Proč vlastně nespíte?" zeptala se.

"Kteří rodiče by mohli v klidu spát, když by se jejich dítě tak strašně trápilo?" odpověděla matka. "Navíc jsem ti uvařila večeři. Teda původně to byla večeře, ale teď to vypadá spíš na snídani." Usmála se a podala dívce talíř s kaší. Otec mezitím odešel zvednout zvonící telefon.

"Já se z tý kaše jednou zbláznim!" zvolala dívka s úsměvem. Už tři týdny nemohla jíst nic, kromě kaše, protože měla poraněný žaludek a střevo. Stejně jí ale trvalo jen pár minut, než kaši snědla.Pak znovu upřela zrak do tmy, kterou už začaly procházet první sluneční paprsky.

"Musí být přece způsob, jak mu pomoci," zamračila se, "už je tři týdny v komatu. Musím ho vzbudit, poděkovat mu."

"Tak to mám dobrou zprávu," ozval se otec. "Právě volala jeho máma, že už se vzbudil, ale doktoři ještě nemůžou vyloučit trvalé následky."

Dívka mu skočila kolem krku. Zářila, tak, jako ještě nikdy. Po dlouhých třech týdnech byla šťastná. Už jí jen zbývalo vymyslet, jak mu poděkovat za to, co pro ni udělal. Jak poděkovat člověku, který obětoval svůj život pro její.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amestea | Web | 18. srpna 2010 v 11:59 | Reagovat

Je to krásný, opravdu se ti to povedlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama