Prosinec 2009

Černý a bílý

8. prosince 2009 v 15:01 | © výtlems.kissa
"Ehm…" ozval se hluboký hlas. Ve dveřích stál vysoký hrdý muž středního věku nápadně podobný Hinatě. Měl také dlouhé hnědé vlasy a bílé oči, v nichž se těžko hledal nějaký cit. Stejně hrdě a příkře mluvil. Přejel po přítomných pohledem a pokračoval: "Hinato, měla by ses začít chystat. Večeře bude za půl hodiny. Pozval jsem i celou rodinu Hana. A abych nezapomněl, jestli chcete, můžete tu všichni až do toho velkého dne přespávat."

Skupinka nevěděla co říct, ale nakonec se uklonili a poděkovali. Sotva se dveře zavřely, kdosi na ně promluvil. Otočili se. Byl to člen elitních vojenských jednotek. Přes obličej měl masku psa. Přišel jim oznámit, že hned brzy ráno v onen důležitý den začne přesouvání obyvatel do skrýše. Jen ANBU a ti nejodvážnější zůstanou a budou vesnici chránit i za cenu svých životů. Jakmile dohovořil, odešel.

"Snad to opravdu zvládneme," povzdychla si černovláska.

Poslední bitva

8. prosince 2009 v 14:57 | © výtlems.kissa
Za obzor zapadá podzimní slunce
Zemi zasáhla červeň červánků
Pevně sevřené dvou milenců ruce
Vzdalují se zpěvy skřivánků

Za hory odchází denní teplo
Kolem jen zima, chlad a tma
Mizí hřejivé jitřenky světlo
A mysl upadá do děsivého sna

Svět zmodral smutkem
Lidé utápí se v beznaději
Pevně sevřené milenců ruce
Odchází koho měli nejraději

Trávu kropí slaný déšť
Květy vadnou pod tíhou žalu který mučí
Vzhůru k obloze padají stovky hvězd
Stovky navždy ztracených duší

She's like a wind

8. prosince 2009 v 14:57 | © výtlems.kissa
Proč jsem tomu nezabránil? Velitel vešel do nemocničního stanu. Leželo tu mnoho zmrzačených ninjů bez končetin. Patřili do jeho oddílu. Ještě ráno válčili pod jeho velením a teď se nemohli ani hnout. Byl to strašný pohled. Muž nemohl dýchat. Cítil, jak mu vědomí, že za vše před jeho očima může on, tlačí na plíce a znemožňuje mu nadechnout se. Připadalo mu zvláštní, že ráno byl za hrdinu a teď se strachy nemohl pohnout.

"Shikamaru…"ozval se sípavý hlas. Patřil té, za níž přišel, toužil se jí znovu podívat do tmavomodrých očí, pohladit ji po blonďatých vlasech. Bál se však, co se skrývá za plátěnou plentou. Chvíli zůstal na místě a až pak našel dost odvahy udělat další krok. Byl to strašný pohled. Ležela před ním, ale nemohl ji poznat. Měla obvázané celé tělo až na oči a ústa.